Středisko "Děti přírody" | Kronika

 21.10.2017 Výprava za stromovými skřítky

 

Kdo: Terka – Brčko, Baltík Blumenstein, Ptáček a Palmička , Jestřábka a Koťátko, Oříšek a Kristýnka (s taťkou a mamkou), Valinka – Delfínek, Vikipírko (a mamka), Valinka – Orlík a Dominika (s mamkou) Simča Sekaninová. Jo a taky Eva a Pavel.

 

Odkud kam: Z Jesence do Konice (lesem okolo pramene Romže a přes Sládkovu skálu)

 

Jak jinak oslavit Den stromů než výšlapem po lese. Sraz je na hlavním nádraží, jako obvykle, a i když se nás sešlo o něco méně, než se původně přihlásilo, v oddělené části vagonu je v mžiku plno. Každý si v ruce hlídá jízdenku do Jesence, aby ho pan průvodčí nevysadil na příští zastávce. V ohradě Jeseneckých stájí si nás přišli prohlédnout krásní koníci. Ale my pokračujeme dále. Na louce u lesa na nás totiž čeká skřítek Dubvídek přítulný – je roztomilý a má hodně kamarádů mezi dalšími zvířaty a ptáky. Hravě je rozpoznáváme, a tak si můžeme vzít každý jednu skřítkovu podobiznu. Jen jsme vlezli do lesa, bylo jasné, že rostou! V maminkách se probudila houbařská vášeň a my jsme odolávali jen stěží. Brzy nám při houbaření vyhládlo, a tak se hodila pauza u pramene říčky Romže. Navíc se tam na větvičkách vyrojily Vrbonožky útlé a trošku se nám hihňaly, že je nevidíme. Byly totiž opravdu tenounké a nenápadné. Zato u rozcestníku na Sládkově skále na nás naopak čekalo spíše strašidlo – velká Jasaň devítihlavá. Ale vyzrálijsme na ni. Namísto chutných světlušek uvázly v jejích sítích jen skupinky stromů a my jsme utekli přes skálu k jezírku. Cesta byla trochu krkolomná, ale když Vám jde o krk…! Zato  upovídaní Břízkovi početní nás rozesmáli. A přejmenovali naše skupinky na Myšky, Veverky a …Velrybky. Na louce za lesem jsme potkali Olšinky pingpongové. Podobají se totiž pálkám, mají ukousnutou špičku, aby nepropíchly míček. Tito skřítci mají sportovního ducha a měli radost z našeho běhání při odpalování balónků. Moc se tato disciplína líbila i čtyřnohé Belle, která si jeden z míčků hned přisvojila.

 

Museli jsme se chvilku vydýchat. A o to se postarali Habříci proužkovaní. Ti se totiž vyznačují tím, že nemluví ve větách, ale v proužcích. A tak nám chvíli trvalo, než jsme jim porozuměli a poskládali z proužků pověst o praotci Čechovi a nelehké skládačky stromů.

 

Čas nemilosrdně letí a musíme dál. Všude okolo zase houby jedlé i nejedlé, muchomůrky se předvádějí v malebných skupinkách. Jírovec maďal – to je skutečný strom – víš jaký? Prý je to velký jedlík, a tak kdo našel alespoň dvě jedlé houby, splnil i jeho úkol a nese si jeho obrázek domů.

 

Jeřabinka spanilá dýchla na kousek lesa svým jarním dechem a okolo cesty vyrazila jarní kvítka. Jen ta se totiž mohou svou krásou rovnat jemnosti víly Jeřabinky. Kdo je poznal, bude mít i tuto vílu ve své sbírce.

  

Ve vlaku nám pan průvodčí trpělivě vystavil metr a půl jízdenek, cestu nám ukrátil Javorník ulítlý a na nádraží v Prostějově nás už netrpělivě vyhlíželi rodiče – tedy ti co s námi nebyli.

 

 

Září i říjen jsme si užívaly venku.

 

Na sportování venku nás navnadila zejména schůzka 27. září, kdy jsme si po skupinkách vyzkoušely najít kontrolní body na opravdické mapě pro orientační běh v parku u hvězdárny. Abychom kontroly našly, museli jsme si zvolit správný postup a vyznat se v tom, jak se v mapě značí nejen louky, hustníky, a les (zcela bílý), ale i výrazný strom nebo kámen. A také vždy vědět, kdy odbočit doprava nebo doleva. Snadné to nebylo, ale pár se nás rozhodlo, že se druhý den – ve svátek sv. Václava zúčastníme opravdových závodů v Čechách pod Kosířem. Odměnou nám bylo opravdu nádherné počasí. Cestou na start si naštvaný sršeň vybral naštěstí jen Evu, které se zapletl do vlasů a dvakrát si bodnul. Na startu byly mapy v přihrádkách pro spoustu kategorií. Šly jsme ve dvou skupinkách. Mamka a Venďa Balvanovy a druhá skupinka Vikipírko, Tučňák s mamkou, Balvik a Eva. My jsme volily kategorii Rodiče s dětmi, tedy tu nejsnazší. Naším cílem nebylo vyhrát, ale nasbírat co nejvíce zkušeností. A to se také povedlo.

 

U zámku se navíc pořádaly národopisné slavnosti, kde vystupovala spousta krojovaných zpěváků a tanečníků. Byla to pastva pro oči. Byl to skutečně silný zážitek a tak jsme mohly jen litovat, že nás bylo tak málo.

 

První říjnová schůzka –ve středu 4. 10. měla nečekaný průběh. Hrály jsme hry u hvězdárny, když tu náhle kde se vzala, tu se vzala raketa. Nedlouho za ní přilétla druhá. To už bylo jisté, že na druhé straně budovy se něco děje. A taky jo! Dozvěděly jsme se, že právě dnes je 60. výročí od vypuštění první družice Sputnik na oběžnou dráhu. K čemu jsou družice, dnes spíše říkáme satelity dobré, ví každá z nás, bo u sebe stále nosíme mobily a jsme neustále on-line přes internet. Vědci ve hvězdárně to pojali svérázně a informované děti si tam na zábavném odpoledni vyrobily rakety z PET lahví zčásti naplněných vodou. Vědci dodali startovací zařízení a to byla mela. Rakety létaly velmi vysoko a hlavně nikdo nevěděl dopředu, kam dopadnou. Museli jsme tedy spolu s dalšími diváky dávat bacha a včas se rozprchnout. No byl to zážitek!

 

To 11. října u „nešlo o život“, ale na řadu přišla ladnost. Vytáhly jsme hula hupy a švihadla. A věřte, že roztočit a udržet obruč v pase není jen tak! Ale při pilném tréninku se to určitě všichni naučíme a se švihadlem také. Vždyť to přeci odjakživa patřilo k základním dívčím dovednostem. A nejen dívčím. Švihadlo používají k tréninku vrcholoví atleti, ale i namakanci v posilovnách a profesionální boxeři.

 

A máme tu 18. Října. Po dlouhémstonání se mezi nás vrátila Margotka. Bylo vidět, že se ulevilo i její mamince, naší Alče – mamče. Připravila nám totiž skvělou úkolovku v sídlišti na Šmeralce. Chodily jsme ve skupinkách po barevných šipkách a řešily úkoly týkající se zejména znalostí o přírodě a také pohybových dovedností. Nejvíc nás ale asi bavilo hledání dopisů, ve kterých byly úkoly popsány. Některé byly dokonce zašifrované. Víte například, proč vlaštovky odlétají do teplých krajin?... Protože pěšky by jim to trvalo dlouho!

 

Skupinky,které zrovna na trati neplnily úkoly si užívaly velikou čokoládu. Jestli si myslíte, že se věnujeme na schůzkách mlsacím orgiím, tak to tedy zdaleka ne! Tohle byla čokoláda, po které se hubne! Maminky, jestli Vás to mimořádně zajímá, tak fotky napoví více. Disciplíny do čokolády si můžete vymýšlet donekonečna.

  

O výletu 21. 10. do podzimní přírody si povíme extra. Vypadalo to, že si ho užijeme skoro všechny, až na pár marodů. Ale nakonec se den před výletem zvedla vlna odhlašování. Škoda. Bylo to super!

   

 

 11.9.2017 Poznávací den

 

Skautky byly v kuchyňce jako pěny. Zato MY – benjamínci a světlušky jsme to pěkně rozjely. Daly jsme si dnes za cíl, že se pořádně poznáme. Nejprve pár her v kroužku s neposedným balónkem. Komu utekl, vyjmenoval všechna jména pěkně dokola. Poslední „nešika“ to už měl snadné. Máme největší klubovnu, tak proč se nevyřádit při pohybovkách. Tunelem se protáhly všechny – i ty, které si to původně nemyslely J. Že jsou želvy pomalá a nešikovná zvířátka? Jsou to bojovnice! Nevytratila se nám při dovádění jména? Ba ne – „BINGOOO!“ hřmělo klubovnou každou chvilku, když padl z rukou Alči-Mamči a Renči správný los se jménem v radě, sloupci či diagonále. No škoda při tom nebejt! Kdo chyběl, má co dohánět. Tak příště zase všichni!

 

 

 4. 9. 2017 Barevný den – To jsou novinky!

 Skoro všechny světlušky vyslyšely výzvu z pozvánek ve schránkách „…A jedeme dál“. A dokonce se objevili i nováčci! Tak jsme se s nimi tradičně přivítali. U pokřiku „Barevný den dneska máme, hejbni kostrou začínáme“ jsme se trochu mačkaly – je nás hodně. To je fajn. A pak umýt ruce a šup do kuchyňky. Na barevné limonády. Kdo nám je koupil? No nikdo. Vyrobily jsme si je samy. Do hezkých skleniček s brčkem jsme si dali pár malin, kousek ananasu a mandarinky a aby to bylo opravdu nejen barevné, ale i dobré, přidaly jsme snítku meduňky. Pak zalily vodou s trochou bezinkového sirupu. Už jsme měly žízeň, tak jsme to vyzunkly raz – dva.

Je krásně, tak zase honem ven. Rádkyně Sova, Míša a Gabča nám přichystaly parádní hru. Hledačku barevných lístečků se jmény. A právě tato hra nás rozdělila na světlušky, benjamínky a….. skautky.

Ano to jsou novinky. Skautky. Pastýřka, Tuleňka, Klubko, Gabča, Emma a Koník zmizely v hlubině parku se svými rádkyněmi a povídaly si asi, jaké to bude v opravdovém skautu.

My jsme ale dlouho nesmutnily a zahrály si hru na to jaký je rozdíl mezi světluškou a nafrněnou holkou z ulice. Nejprve nám scénky hrály Alča-Mamča s Renčou, ale pak jsme zjistily, že to svedou i menší šikovné herečky. A taky jsme si u toho pořádně zaběhaly a nasmály se při tření ouška o ouško.

Cestou ke klubovně jsme vzaly i lahve ze smetiště v koruně malého javoru (ty nepořádníci mají ale fantazii) a za chvíli už se objevila i družinka skautek. Zdobily je hnědé šátky kolem krku a co udělaly s těmi žlutými? No předaly je přeci nováčkům. Vždyť JEDEME DÁL!

 

 

 

17. – 18. 11. 2016 Sametové prázdniny – aneb chleba – máslo – jogurt

Když jsem se nesměle dotazovala, zda by se někdo zúčastnil v prázdninový den skautské akce, domnívala jsem se, že mi budou chodit převážně odmítavé maily. Netušila jsem, že nás nakonec v klubovně bude spát 46. Tedy pravda – i s plyšáky! Ale i tak nás tam bylo opravdu plno a rodičům se určitě shodí ušetřený den dovolené na letos tak nešikovně vycházející vánoční prázdniny.

Večer jsme si zadováděly při hrách s Mamčou Alčou a Kubikulou, aby se nám nestýskalo. Ale stejně jsme na to neměly čas ani pomyšlení. Protože nás čekal taky pořádný kus práce. Nenakoupily jsme si totiž vůbec nic na snídani. A tak si ji musíme vyrobit samy.

Zadělat na chleba není hračka. Je to opravdová dřina! Těsto se musí míchat tak dlouho, dokud nepřestane lepit a je z něho pěkná kulička. Pak musí kynout v klidu. Mezi tím jsme se pustily do výroby másla. Ale jak na to? No není to popravdě žádná věda. Kelímek šlehačky a šlehat, šlehat a šlehat. Chvilka trpělivosti a už je na dně nádoby máslíčko. Slijeme tekutinu (třeba do pusy, je moc dobrá), máslo přendáme do hrníčku a šup s ním do ledničky. Ráno na shle. „Bachááá“, křičí pozorné světlušky. A opravdu! Mlíko svařované ve velkém hrnci se rozhodlo jej opustit. Bylo to o chlup a mohly jsme celý večer drhnout sporák. A na co že vlastně je? Na jogurt přeci. Jen musí ještě za dveřmi chvilku vychladnout, abychom v něm udržely prst. Pak se do něj vyklopí jeden celý jogurt v zeleném kelímku z Alberta a pooořádně promíchá. Skleničky jsme již měly čistě vymyté a tak jsme je mohly plnit bílou tekutinou. Pořádně zavíčkovat a šup s tím na topení (anebo do postele). Dobrou noc! Jenže my máme ještě na rozdíl od jogurtu napilno. Vykynulo nám totiž těsto. Teď jej musíme rozdělit spravedlivě do všech připravených květináčů. Říkáte, že květináče jsou přece na pěstování kytek? Tak to se budete ráno divit. No divila jsem se především já, když jsem chtěla v šest šupnout květináče do trouby, aby ostatní nocležníky probudila libá vůně čerstvého chleba. Jenže když jsem zapnula troubu – lup a vylítly pojistky. A znovu a znovu! Tak to je pech. Co si počnu? Jet péct chleba domů? To by bylo po kynutí. Jóóó – už to mám! Nedaleko bydlí Bublinka a ta má skvělou maminku! Jen aby nebyli v Čechách u babičky. Sláva nejsou! A jsou už dokonce vzhůru. Trouba už byla předehřátá na 220, když jsem zvonila na zvonek Šmeralovy 11. A tak vše dobře dopadlo. Chleby byly jako buchtičky a s čerstvým máslíčkem chutnaly znamenitě. A jogurtek? No jedna báseň! A proč nám to tak moc chutnalo? Hlavně proto, že jsme si vše vyrobily pěkně samy. A tak nás už nijak nerozhodí zavřené supermarkety o svátcích.

Venku neprší. To je prima. Tak jsme dopoledne vyběhly do parku. Vracíme se do útlého dětství a hrajeme Zlatou bránu jak o život a u čápovy čepičky se div nepřetrhnem. Pak pořádná lítačka mezi stromy, až nám z toho jde hlava kolem. Ale nejlepší bylo Alčino pexeso s tajenkou na závěr. Vyluštily jsme ji a dozvěděly jsme se, že máme jít na teplý čajíček do klubovny. Tak to se nám moc líbilo, zvlášť, když k tomu byla ještě buchtička od Petřiny maminky.

Jenže už nejsme malý. Tak zase do práce. Loupání brambor, krájení cibule, strouhání mrkve, uhňácat masové kuličky. Vše nám jde od ruky (a nejvíc dovádění na matračkách  mezi tím). Hlasování 12:4 ve prospěch hráškové polívky nás ale neodradil od toho, udělat si obě – i tu dýňovou. Třeba do trochu menšího hrnce. Hádejte, o kterou byl nakonec větší zájem?!

A tak recepty na přání na konec: Dýňová – cibuli s dýní Hokaido nakrájet na kostičky, orestovat na oleji, přidat pokrájenou mrkev a pár brambor a přisypat hrstku červené čočky. Zalít vodou, podusit, rozmixovat s troškou smetany a dochutit solí. Variací je ale nepřeberné množství.

Hrášková je – hlavně z hrášku, kdo by to byl řek! Rychlejší je použít mražený. Loupat lusky je poněkud zdlouhavé a nudné. Začíná se ale také cibulkou a trochou řapíkatého celeru nakrájeného na drobno. Pak není polívka tak sladká jako pro mimina. Přidaly jsme také brambory a hrstku loupané pohanky. Je zdravá, ale jíst ji jako kaši je out. Dá se nenápadně přihodit skoro do každé polévky a nikdo to nepozná. Ani tatínek. Jen žádnou jíšku! Ta už dávno vyšla z módy. A mixér z toho udělá lahodný krém jako od pana Pohlreicha.

Ten čas ale letí! Za chvilku jsou tu rodiče a my nemáme uklizený brlohy. Pod dohledem Bezzubčiny mamky jsou všecky spacáky vmžiku v pouzdrech a mrštná Emmu, Venďa a Petra naskládaly všecky matračky nahoru na podsady. Smetáky jen svištěly a tak děláme, jako by vše byla pohoda a brnkačka.

 

 

26. 9. 2016 Vlčácká schůzka na Dopravním hřišti

Účastníci: Tobiáš, Tobias, Gluky, Lipánek, Koník, Šíp, Štěp, Bob, Kubík, Davča, Kuba, Filda K., Filda Š., Marťa, Aďa, Polda, Majkl, Šátek, Kokosák, Honzík, Kecka, Honza C., Skokan, Frodo

Výjimečně jsme se nesešli v 16:00 v naší klubovně, ale udělali jsme si speciální schůzku na Dětském dopravním hřišti, kvůli plnění vlčka cyklisty. Nejdřív jsme si na poloviny rozdělili úkoly – Skokan s Keckou „přednášeli“ klukům na téma silniční bezpečnosti a dopravních značek a Honza s Frodem se zabývali výstrojí kola a praktickou jízdou na silnici. Kluci si vyzkoušeli spoustu různých druhů dopravních prostředků – kola, buginy, koloběžky, čtyřšlap, dvojkolo, „ležokolo“ a hopsací kolo s centrem umístěným mimo střed. Úspěšně absolvovali jízdu na silnici s dodržením dopravních předpisů a prokázali, že umí jezdit i bez držení. A když někdo občas pravidla porušil, šel si trest bez řečí odsedět na trestnou lavici, jako třeba Kokosák s Bobem. J

 

 

 24.9.2016 Putování za Obrem

Účastníci: Honzík, Polda, Aďa, Bob, Filda, Kuba, Davča, Marťa, Kokosák, Majkl, Honza C., Davča C, Skokan, Frodo

Na první letošní vlčáckou výpravu jsme se sešli na autobusovém nádraží už před osmou hodinou. V Brodku byla ještě ranní mlha a zima, takže abychom se trochu zahřáli, vyrazili jsme směrem na brodecký zámek, ale víc než místní historie zajímala kluky mourovaná kočka, která se rozhodla nás pronásledovat. Na dětském hřišti jsme si dali první přestávku, prozkoumali, co nám rodiče nabalili na svačinu, kluci si zablbli na houpačkách a pak už jsme se vydali cestou do Otaslavic. Na silnici našel Skokan kovové víko, které nám připomnělo dekl od našeho táborového Golema, tak jsme ho sbalili s sebou. No přece ho tam nenecháme. :D Kluci si s ním hráli na komiksového Kapitána Ameriku, což bylo super, protože se aspoň střídali v nošení, je děsně těžký.

 

V Otaslavicích kluci nutně MUSELI zajít aspoň do obchodu, když už nebyly puštěné kolotoče na náměstí a pak jsme zamířili do kopce na zříceninu Hladomornu. Tady jsme snědli další kousek zásob, trochu zablbli s Frisbeem a Kokosák našel jednu z kešek, které jsou v Otaslavicích schované. Když Filda podesáté (jen tak) oběhl Hladomornu, sbalili jsme se a vyrazili dál, k dalšímu cíli naší cesty, ke skalnímu útvaru, kterému se říká Obrova noha. Z prvního kopce, který jsme po cestě potkali, se nám až skoro úplně dolů skutálel balon, zachránily ho rychlé Davídkovy nohy. Bylo to poprvé, ale rozhodně ne naposled. :D

Na poli před lesem jsme si zahráli další z Davčových a Honzových her, tentokrát s šátky – Ocásky a Pískej. Máme taky pár záběrů z dronu, tak snad na konci roku budeme moct udělat sestřih všech vlčáckých výprav zaznamenaných z ptačí perspektivy.

V lese jsme museli vylézt do hrozně prudkého a hrozně dlouhého kopce a na vršku jsme našli parádní ohniště s parádním výhledem, ale přesunuli jsme se na druhé, ještě lepší ohniště, s ještě lepším výhledem. Taky bylo na vyšším srázu, ze kterého nám (zase) spadl balon dolů. :D Nanosili jsme obrovskou hromadu dřeva, opekli si špekáčky, rohlíky, chleby a maršmalouny a trochu si odpočinuli. Další zastávka byla v zarostlém lese, kde se z kluků stali vojáci, kteří se museli ukrýt před vedoucími – pátrači a připlížit se terénem, co nejblíž. To se klukům moc líbilo a pro příště už ví, že oranžové tričko není na plížení v lese ideálním oblečením.Cesta na samotnou Obrovu nohu byla hrozně náročná, do kopce a přes klouzavé a vyviklané kameny, ale dobrodrůžo musí být. U skal jsme hledali další schovanou kešku, ale přestože kluci lozili po skalách jako kamzíci, nepovedlo se nám nic najít, tak snad to zvládneme někdy příště. Protože už bylo celkem pozdě, cestu do Myslejovic jsme vzali hopem (a přesto nám stihl ještě jednou spadnout balon z kopce) a navíc zkratkou přes pole, a když se kluci posadili ve vesnici do hospody na Kofolu, bylo vidět, že je těch 16 kilometrů opravdu hodně zmohlo. V autobuse dokonce Kubík usnul, a kdybychom jeli jen o trochu déle, určitě by nebyl jediný.

 

 

 Účastníci: Davča, Filda, Koník, Marťa, Šíp, Štěp, Skokan, Frodo

 

Na druhé kolo Závodu Vlčat a Světlušek jsme se vydali do Kojetína. O dopravu tam i zpět jsme museli poprostit rodiče, protože autobusi v tu chvíli, kdy jsme potřebovali, prostě nejezdí, ale všichni jsme to stihli a ráno před devátou jsme se sešli před klubovnou kojetínských skautů. Než se kluci pod dohledem Skokana převlékli do krojů a upravili se, šla jsem vyřídit zápis do závodů a vylosovala klukům číslo 3. Na trať měli tedy vyrážet hodně brzo.

 

Po rychlém nástupu, kde nás rozhodčí seznámili s pravidly závodu a s tématickým rámcem – Divoký Západ a záchrana bizonů, jsme se šli převléknout a sbalit si potřebné věci na trasu. Ještěže má Koník tak velký batoh. J Kluci vyrazili o půl jedenácté a my se Skokanem jsme vyrazili na prohlídku okolí. Už od rána bylo hrozné horko a chtěli jsme najít nějaké místo u vody, kde bychom si mohli s kluky aspoň ošplouchnout nohy, když už jsme si nevzali s sebou plavky. Kousek od skautské základny jsme narazili na loděnici, kde zrovna trénovali na závody dračích lodí a kde byl i jeden sjezd do vody vhodný pro cachtání, ale když jsme zjistili, že metr od břehu je už metrová hloubka, vzdali jsme pátrání a vrátili se zpátky. Trochu nás překvapila rozlehlost/nerozlehlost závodního území, protože asi na 300 metrech jsme viděli tři závodní disciplíny, a když jsme se vraceli od vody, viděli jsme už přibíhat první hlídku. Ani našim klukům to netrvalo dlouho, za hodinku a půl byli zpátky a už nám vykládali, jaké disciplíny museli splnit. Protože měli velký hlad, skočili jsme si pro stravenky a vyrazili na oběd do restaurace Na hrázi. A ten byl luxusní! Kluci dostali kuřecí řízek přes půl talíře, brambory a oblohu a my se Skokanem jsme si dali kuřecí steak a všichni jsme to zapili studenou kofolou. Po jídle jsme si slíbili jako dezert nanuka, ale aby nám trochu slehlo, šli jsme se ještě trochu projít. Do místního zeleného rybníčku jsme zkoušeli házet žabky a u velkého mlýna jsme zase hádali, jak asi funguje. Pak jsme se vrátili Na hráz, koupili si zmrzku a pozorovali zoologický koutek u restaurace. Popisovali jsme všechna zvířátka, a co o nich víme a nejlepším zážitkem bylo, když malé černé prasátko vystartovalo na třikrát větší ovci a začalo ji honit po ohrádce. Fandili jsme mu, ale po deseti kolečkách ho to přestalo bavit a vrátil se ke krmení. Pod hromádkou sena jsme ještě našli schované morčátko, ale to se nám ukázat nechtělo.

 

Špinaví od nanuků až za ušima jsme se vrátili zpátky a protože horko bylo skoro k nevydržení, vyhlásili jsme vodní bitvu – kdo měl láhev, naplnil ji vodou a už jsme po sobě stříkali. Když už jsme byli mokří jako žáby, šli jsme zase chvilku schnout. Vyzkoušeli jsme si hru s pravidly silničního provozu, zkusili jsme si, jak se chodí bez bot a bez ponožek (a tím si někteří zašpinili i poslední čisté kousky těla) a svezli jsme se na místním bílém koníkovi, který figuroval i v závodu a dokresloval atmosféru Divokého Západu. V pět hodin bylo všechno připravené na ukončovací nástup a na vyhlášení vítězů. Tentokrát se nám moc nezadařilo, skončili jsme osmí, ale to vůbec nevadí, užili jsme si krásný slunečný den, vyzkoušeli si něco nového a domů jsme se vraceli spokojení. (Frodo)

 

 
Více článků...